Časování neboli konjugacejje způsob ohýbání sloves. Změna jejich tvaru, nejčastěji pomocí koncovek a pomocných slov, slouží k vyjádření mluvnických slovesných kategorií, jako jsou osoba, číslo, čas, vid, rod a způsob, které se vztahují k ději či stavu, jež sloveso popisuje. Podle formy časování se slovesa rozdělují na různé třídy (v latině nazývané konjugace), kterým jsou přiřazeny vzory, podle nichž se slovesa v dané třídě časují.
Rozeznáváme slovesné tvary jednoduché (např. ich mache, ich machte) a složené (např. ich habe gemacht, ich werde machen).
Celkově má němčina 6 časů. Dva jsou jednoduché: přítomný (prézentum) a minulý (préteritum). Další čtyři časy jsou složené, tedy při jejich sestavování je nutné použít pomocné sloveso a infinitiv, příp. minulé příčestí slovesa významového. Mezi složené časy patří čas budoucí (futurum I), minulý složený (perfektum), předminulý (plusquamperfektum) a předbudoucí (futurum II).
Konjunktiv (z pozdně latinského modus coniunctivus) v překladu znamená způsob sloužící k větné vazbě (z lat. coniungere – spojovat). V angličtině se používá také termín subjunktiv.
Konjunktiv je slovesný způsob, který vyjadřuje zpravidla podmíněnost či hypotetičnost děje.
Vyjadřuje akce možné, pravděpodobné, hypotetické, žádoucí, obávané nebo potřebné (slouží tak k vyjádření postojové modality mluvčího). Tento způsob slouží k vyjádření imaginárních konceptů, které se ve skutečnosti nemusí nikdy realizovat. Označuje především subjektivnost, pochybnosti či nejistotu sdělení.
V němčině se rozlišuje konjunktiv I a konjunktiv II.
Konjunktiv I zahrnuje konjunktiv prézenta (např. er sei, er habe), konjunktiv futura a konjunktiv perfekta.
Konjunktiv I často vyjadřuje cizí mínění, z pohledu mluvčího mnohdy nevěrohodné (srovnejte indikativ prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause ist. – Říká, že nikdo není doma. X konjunktiv prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause sei. – Říká, že (prý) nikdo není doma.).
Konjunktiv II zahrnuje konjunktiv préterita (er wäre, er hätte) a konjunktiv plusquamperfekta.
... ...
Více informací
Konjunktiv I: Přítomný čas – Konjunktiv I: Präsens
ich
erschrecke
du
erschreckest
er/sie/es
erschrecke
wir
erschrecken
ihr
erschrecket
sie/Sie
erschrecken
Konjunktiv I: Minulý čas složený – Konjunktiv I: Perfekt
ich
sei erschrocken
du
seiest erschrocken; seist erschocken
er/sie/es
sei erschrocken
wir
seien erschrocken
ihr
seiet erschrocken
sie/Sie
seien erschrocken
Konjunktiv I: Budoucí čas – Konjunktiv I: Futur I
ich
werde erschrecken
du
werdest erschrecken
er/sie/es
werde erschrecken
wir
werden erschrecken
ihr
werdet erschrecken
sie/Sie
werden erschrecken
Konjunktiv I: Předbudoucí čas – Konjunktiv I: Futur II
ich
werde erschrocken sein
du
werdest erschrocken sein
er/sie/es
werde erschrocken sein
wir
werden erschrocken sein
ihr
werdet erschrocken sein
sie/Sie
werden erschrocken sein
Konjunktiv II: Minulý čas jednoduchý – Konjunktiv II: Präteritum
ich
erschräke
du
erschräkest; erschräkst
er/sie/es
erschräke
wir
erschräken
ihr
erschräket; erschräkt
sie/Sie
erschräken
Konjunktiv II: Předminulý čas – Konjunktiv II: Plusquamperfekt
ich
wäre erschrocken
du
wärest erschrocken
er/sie/es
wäre erschrocken
wir
wären erschrocken
ihr
wäret erschrocken
sie/Sie
wären erschrocken
Konjunktiv II: Budoucí čas – Konjunktiv II: Futur I
ich
würde erschrecken
du
würdest erschrecken
er/sie/es
würde erschrecken
wir
würden erschrecken
ihr
würdet erschrecken
sie/Sie
würden erschrecken
Konjunktiv II: Předbudoucí čas – Konjunktiv II: Futur II
ich
würde erschrocken sein
du
würdest erschrocken sein
er/sie/es
würde erschrocken sein
wir
würden erschrocken sein
ihr
würdet erschrocken sein
sie/Sie
würden erschrocken sein
Rozkazovací způsob (Imperativ) slovesa nepravidelného slovesa [erschrecken]
Rozkazovací způsob či imperativ (z latinského imperativus) je slovesný způsob, jímž se vyjadřuje příkaz, požadavek či zákaz. V mnoha případech může použití rozkazovacího způsobu znít hrubě a nezdvořile. Rozkaz proto bývá mnohdy opisován zdvořilejší formulací, kde je použit jiný způsob.
Příčestí (participium, z latinského participare – „mít účast“) je neurčitý jmenný tvar slovesa, který má v jazyce různé funkce:
podílí se na tvorbě složených slovesných časů,
podílí se na tvorbě trpného rodu,
má funkci přívlastku,
slouží jako alternativa k vedlejším větám (tzv. větné kondenzátory),
a další.
Příčestí jsou často základem tvorby přídavných jmen (tzv. deverbálních adjektiv), např. gekauft – gekauft(-e), verpasst – verpasst(-e), vergangen – vergangen(-e), ale i podstatných jmen (tzv. deverbálních substantiv), např. griff – der Griff.
