Časování neboli konjugacejje způsob ohýbání sloves. Změna jejich tvaru, nejčastěji pomocí koncovek a pomocných slov, slouží k vyjádření mluvnických slovesných kategorií, jako jsou osoba, číslo, čas, vid, rod a způsob, které se vztahují k ději či stavu, jež sloveso popisuje. Podle formy časování se slovesa rozdělují na různé třídy (v latině nazývané konjugace), kterým jsou přiřazeny vzory, podle nichž se slovesa v dané třídě časují.
Rozeznáváme slovesné tvary jednoduché (např. ich mache, ich machte) a složené (např. ich habe gemacht, ich werde machen).
Celkově má němčina 6 časů. Dva jsou jednoduché: přítomný (prézentum) a minulý (préteritum). Další čtyři časy jsou složené, tedy při jejich sestavování je nutné použít pomocné sloveso a infinitiv, příp. minulé příčestí slovesa významového. Mezi složené časy patří čas budoucí (futurum I), minulý složený (perfektum), předminulý (plusquamperfektum) a předbudoucí (futurum II).
Konjunktiv (z pozdně latinského modus coniunctivus) v překladu znamená způsob sloužící k větné vazbě (z lat. coniungere – spojovat). V angličtině se používá také termín subjunktiv.
Konjunktiv je slovesný způsob, který vyjadřuje zpravidla podmíněnost či hypotetičnost děje.
Vyjadřuje akce možné, pravděpodobné, hypotetické, žádoucí, obávané nebo potřebné (slouží tak k vyjádření postojové modality mluvčího). Tento způsob slouží k vyjádření imaginárních konceptů, které se ve skutečnosti nemusí nikdy realizovat. Označuje především subjektivnost, pochybnosti či nejistotu sdělení.
V němčině se rozlišuje konjunktiv I a konjunktiv II.
Konjunktiv I zahrnuje konjunktiv prézenta (např. er sei, er habe), konjunktiv futura a konjunktiv perfekta.
Konjunktiv I často vyjadřuje cizí mínění, z pohledu mluvčího mnohdy nevěrohodné (srovnejte indikativ prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause ist. – Říká, že nikdo není doma. X konjunktiv prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause sei. – Říká, že (prý) nikdo není doma.).
Konjunktiv II zahrnuje konjunktiv préterita (er wäre, er hätte) a konjunktiv plusquamperfekta.
... ...
Více informací
Konjunktiv I: Přítomný čas – Konjunktiv I: Präsens
ich
verlangsame
du
verlangsamest
er/sie/es
verlangsame
wir
verlangsamen
ihr
verlangsamet
sie/Sie
verlangsamen
Konjunktiv I: Minulý čas složený – Konjunktiv I: Perfekt
ich
habe verlangsamt
du
habest verlangsamt
er/sie/es
habe verlangsamt
wir
haben verlangsamt
ihr
habet verlangsamt
sie/Sie
haben verlangsamt
Konjunktiv I: Budoucí čas – Konjunktiv I: Futur I
ich
werde verlangsamen
du
werdest verlangsamen
er/sie/es
werde verlangsamen
wir
werden verlangsamen
ihr
werdet verlangsamen
sie/Sie
werden verlangsamen
Konjunktiv I: Předbudoucí čas – Konjunktiv I: Futur II
ich
werde verlangsamt haben
du
werdest verlangsamt haben
er/sie/es
werde verlangsamt haben
wir
werden verlangsamt haben
ihr
werdet verlangsamt haben
sie/Sie
werden verlangsamt haben
Konjunktiv II: Minulý čas jednoduchý – Konjunktiv II: Präteritum
ich
verlangsamte
du
verlangsamtest
er/sie/es
verlangsamte
wir
verlangsamten
ihr
verlangsamtet
sie/Sie
verlangsamten
Konjunktiv II: Předminulý čas – Konjunktiv II: Plusquamperfekt
ich
hätte verlangsamt
du
hättest verlangsamt
er/sie/es
hätte verlangsamt
wir
hätten verlangsamt
ihr
hättet verlangsamt
sie/Sie
hätten verlangsamt
Konjunktiv II: Budoucí čas – Konjunktiv II: Futur I
ich
würde verlangsamen
du
würdest verlangsamen
er/sie/es
würde verlangsamen
wir
würden verlangsamen
ihr
würdet verlangsamen
sie/Sie
würden verlangsamen
Konjunktiv II: Předbudoucí čas – Konjunktiv II: Futur II
ich
würde verlangsamt haben
du
würdest verlangsamt haben
er/sie/es
würde verlangsamt haben
wir
würden verlangsamt haben
ihr
würdet verlangsamt haben
sie/Sie
würden verlangsamt haben
Rozkazovací způsob (Imperativ) slovesa pravidelného slovesa [verlangsamen]
Rozkazovací způsob či imperativ (z latinského imperativus) je slovesný způsob, jímž se vyjadřuje příkaz, požadavek či zákaz. V mnoha případech může použití rozkazovacího způsobu znít hrubě a nezdvořile. Rozkaz proto bývá mnohdy opisován zdvořilejší formulací, kde je použit jiný způsob.
Příčestí (participium, z latinského participare – „mít účast“) je neurčitý jmenný tvar slovesa, který má v jazyce různé funkce:
podílí se na tvorbě složených slovesných časů,
podílí se na tvorbě trpného rodu,
má funkci přívlastku,
slouží jako alternativa k vedlejším větám (tzv. větné kondenzátory),
a další.
Příčestí jsou často základem tvorby přídavných jmen (tzv. deverbálních adjektiv), např. gekauft – gekauft(-e), verpasst – verpasst(-e), vergangen – vergangen(-e), ale i podstatných jmen (tzv. deverbálních substantiv), např. griff – der Griff.