Časování neboli konjugacejje způsob ohýbání sloves. Změna jejich tvaru, nejčastěji pomocí koncovek a pomocných slov, slouží k vyjádření mluvnických slovesných kategorií, jako jsou osoba, číslo, čas, vid, rod a způsob, které se vztahují k ději či stavu, jež sloveso popisuje. Podle formy časování se slovesa rozdělují na různé třídy (v latině nazývané konjugace), kterým jsou přiřazeny vzory, podle nichž se slovesa v dané třídě časují.
Rozeznáváme slovesné tvary jednoduché (např. ich mache, ich machte) a složené (např. ich habe gemacht, ich werde machen).
Celkově má němčina 6 časů. Dva jsou jednoduché: přítomný (prézentum) a minulý (préteritum). Další čtyři časy jsou složené, tedy při jejich sestavování je nutné použít pomocné sloveso a infinitiv, příp. minulé příčestí slovesa významového. Mezi složené časy patří čas budoucí (futurum I), minulý složený (perfektum), předminulý (plusquamperfektum) a předbudoucí (futurum II).
Konjunktiv (z pozdně latinského modus coniunctivus) v překladu znamená způsob sloužící k větné vazbě (z lat. coniungere – spojovat). V angličtině se používá také termín subjunktiv.
Konjunktiv je slovesný způsob, který vyjadřuje zpravidla podmíněnost či hypotetičnost děje.
Vyjadřuje akce možné, pravděpodobné, hypotetické, žádoucí, obávané nebo potřebné (slouží tak k vyjádření postojové modality mluvčího). Tento způsob slouží k vyjádření imaginárních konceptů, které se ve skutečnosti nemusí nikdy realizovat. Označuje především subjektivnost, pochybnosti či nejistotu sdělení.
V němčině se rozlišuje konjunktiv I a konjunktiv II.
Konjunktiv I zahrnuje konjunktiv prézenta (např. er sei, er habe), konjunktiv futura a konjunktiv perfekta.
Konjunktiv I často vyjadřuje cizí mínění, z pohledu mluvčího mnohdy nevěrohodné (srovnejte indikativ prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause ist. – Říká, že nikdo není doma. X konjunktiv prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause sei. – Říká, že (prý) nikdo není doma.).
Konjunktiv II zahrnuje konjunktiv préterita (er wäre, er hätte) a konjunktiv plusquamperfekta.
... ...
Více informací
Konjunktiv I: Přítomný čas – Konjunktiv I: Präsens
ich
schreie ein
du
schreiest ein
er/sie/es
schreie ein
wir
schreien ein
ihr
schreiet ein
sie/Sie
schreien ein
Konjunktiv I: Minulý čas složený – Konjunktiv I: Perfekt
ich
habe eingeschrien
du
habest eingeschrien
er/sie/es
habe eingeschrien
wir
haben eingeschrien
ihr
habet eingeschrien
sie/Sie
haben eingeschrien
Konjunktiv I: Budoucí čas – Konjunktiv I: Futur I
ich
werde einschreien
du
werdest einschreien
er/sie/es
werde einschreien
wir
werden einschreien
ihr
werdet einschreien
sie/Sie
werden einschreien
Konjunktiv I: Předbudoucí čas – Konjunktiv I: Futur II
ich
werde eingeschrien haben
du
werdest eingeschrien haben
er/sie/es
werde eingeschrien haben
wir
werden eingeschrien haben
ihr
werdet eingeschrien haben
sie/Sie
werden eingeschrien haben
Konjunktiv II: Minulý čas jednoduchý – Konjunktiv II: Präteritum
ich
schrie ein
du
schriest ein
er/sie/es
schrie ein
wir
schrien ein
ihr
schriet ein
sie/Sie
schrien ein
Konjunktiv II: Předminulý čas – Konjunktiv II: Plusquamperfekt
ich
hätte eingeschrien
du
hättest eingeschrien
er/sie/es
hätte eingeschrien
wir
hätten eingeschrien
ihr
hättet eingeschrien
sie/Sie
hätten eingeschrien
Konjunktiv II: Budoucí čas – Konjunktiv II: Futur I
ich
würde einschreien
du
würdest einschreien
er/sie/es
würde einschreien
wir
würden einschreien
ihr
würdet einschreien
sie/Sie
würden einschreien
Konjunktiv II: Předbudoucí čas – Konjunktiv II: Futur II
ich
würde eingeschrien haben
du
würdest eingeschrien haben
er/sie/es
würde eingeschrien haben
wir
würden eingeschrien haben
ihr
würdet eingeschrien haben
sie/Sie
würden eingeschrien haben
Rozkazovací způsob (Imperativ) slovesa pravidelného slovesa [einschreien]
Rozkazovací způsob či imperativ (z latinského imperativus) je slovesný způsob, jímž se vyjadřuje příkaz, požadavek či zákaz. V mnoha případech může použití rozkazovacího způsobu znít hrubě a nezdvořile. Rozkaz proto bývá mnohdy opisován zdvořilejší formulací, kde je použit jiný způsob.
Příčestí (participium, z latinského participare – „mít účast“) je neurčitý jmenný tvar slovesa, který má v jazyce různé funkce:
podílí se na tvorbě složených slovesných časů,
podílí se na tvorbě trpného rodu,
má funkci přívlastku,
slouží jako alternativa k vedlejším větám (tzv. větné kondenzátory),
a další.
Příčestí jsou často základem tvorby přídavných jmen (tzv. deverbálních adjektiv), např. gekauft – gekauft(-e), verpasst – verpasst(-e), vergangen – vergangen(-e), ale i podstatných jmen (tzv. deverbálních substantiv), např. griff – der Griff.
