Časování neboli konjugacejje způsob ohýbání sloves. Změna jejich tvaru, nejčastěji pomocí koncovek a pomocných slov, slouží k vyjádření mluvnických slovesných kategorií, jako jsou osoba, číslo, čas, vid, rod a způsob, které se vztahují k ději či stavu, jež sloveso popisuje. Podle formy časování se slovesa rozdělují na různé třídy (v latině nazývané konjugace), kterým jsou přiřazeny vzory, podle nichž se slovesa v dané třídě časují.
Rozeznáváme slovesné tvary jednoduché (např. ich mache, ich machte) a složené (např. ich habe gemacht, ich werde machen).
Celkově má němčina 6 časů. Dva jsou jednoduché: přítomný (prézentum) a minulý (préteritum). Další čtyři časy jsou složené, tedy při jejich sestavování je nutné použít pomocné sloveso a infinitiv, příp. minulé příčestí slovesa významového. Mezi složené časy patří čas budoucí (futurum I), minulý složený (perfektum), předminulý (plusquamperfektum) a předbudoucí (futurum II).
Konjunktiv (z pozdně latinského modus coniunctivus) v překladu znamená způsob sloužící k větné vazbě (z lat. coniungere – spojovat). V angličtině se používá také termín subjunktiv.
Konjunktiv je slovesný způsob, který vyjadřuje zpravidla podmíněnost či hypotetičnost děje.
Vyjadřuje akce možné, pravděpodobné, hypotetické, žádoucí, obávané nebo potřebné (slouží tak k vyjádření postojové modality mluvčího). Tento způsob slouží k vyjádření imaginárních konceptů, které se ve skutečnosti nemusí nikdy realizovat. Označuje především subjektivnost, pochybnosti či nejistotu sdělení.
V němčině se rozlišuje konjunktiv I a konjunktiv II.
Konjunktiv I zahrnuje konjunktiv prézenta (např. er sei, er habe), konjunktiv futura a konjunktiv perfekta.
Konjunktiv I často vyjadřuje cizí mínění, z pohledu mluvčího mnohdy nevěrohodné (srovnejte indikativ prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause ist. – Říká, že nikdo není doma. X konjunktiv prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause sei. – Říká, že (prý) nikdo není doma.).
Konjunktiv II zahrnuje konjunktiv préterita (er wäre, er hätte) a konjunktiv plusquamperfekta.
... ...
Více informací
Konjunktiv I: Přítomný čas – Konjunktiv I: Präsens
ich
verschütte
du
verschüttest
er/sie/es
verschütte
wir
verschütten
ihr
verschüttet
sie/Sie
verschütten
Konjunktiv I: Minulý čas složený – Konjunktiv I: Perfekt
ich
habe verschüttet
du
habest verschüttet
er/sie/es
habe verschüttet
wir
haben verschüttet
ihr
habet verschüttet
sie/Sie
haben verschüttet
Konjunktiv I: Budoucí čas – Konjunktiv I: Futur I
ich
werde verschütten
du
werdest verschütten
er/sie/es
werde verschütten
wir
werden verschütten
ihr
werdet verschütten
sie/Sie
werden verschütten
Konjunktiv I: Předbudoucí čas – Konjunktiv I: Futur II
ich
werde verschüttet haben
du
werdest verschüttet haben
er/sie/es
werde verschüttet haben
wir
werden verschüttet haben
ihr
werdet verschüttet haben
sie/Sie
werden verschüttet haben
Konjunktiv II: Minulý čas jednoduchý – Konjunktiv II: Präteritum
ich
verschüttete
du
verschüttetest
er/sie/es
verschüttete
wir
verschütteten
ihr
verschüttetet
sie/Sie
verschütteten
Konjunktiv II: Předminulý čas – Konjunktiv II: Plusquamperfekt
ich
hätte verschüttet
du
hättest verschüttet
er/sie/es
hätte verschüttet
wir
hätten verschüttet
ihr
hättet verschüttet
sie/Sie
hätten verschüttet
Konjunktiv II: Budoucí čas – Konjunktiv II: Futur I
ich
würde verschütten
du
würdest verschütten
er/sie/es
würde verschütten
wir
würden verschütten
ihr
würdet verschütten
sie/Sie
würden verschütten
Konjunktiv II: Předbudoucí čas – Konjunktiv II: Futur II
ich
würde verschüttet haben
du
würdest verschüttet haben
er/sie/es
würde verschüttet haben
wir
würden verschüttet haben
ihr
würdet verschüttet haben
sie/Sie
würden verschüttet haben
Rozkazovací způsob (Imperativ) slovesa pravidelného slovesa [verschütten]
Rozkazovací způsob či imperativ (z latinského imperativus) je slovesný způsob, jímž se vyjadřuje příkaz, požadavek či zákaz. V mnoha případech může použití rozkazovacího způsobu znít hrubě a nezdvořile. Rozkaz proto bývá mnohdy opisován zdvořilejší formulací, kde je použit jiný způsob.
Příčestí (participium, z latinského participare – „mít účast“) je neurčitý jmenný tvar slovesa, který má v jazyce různé funkce:
podílí se na tvorbě složených slovesných časů,
podílí se na tvorbě trpného rodu,
má funkci přívlastku,
slouží jako alternativa k vedlejším větám (tzv. větné kondenzátory),
a další.
Příčestí jsou často základem tvorby přídavných jmen (tzv. deverbálních adjektiv), např. gekauft – gekauft(-e), verpasst – verpasst(-e), vergangen – vergangen(-e), ale i podstatných jmen (tzv. deverbálních substantiv), např. griff – der Griff.