Časování slovesa content

Podmiňovací způsob (kondicionál) je slovesný způsob, jímž se vyjadřuje, že uskutečnění určitého děje nebo stavu je podmíněno jistými okolnostmi. Kondicionál je rovněž možné využít k vyjádření zdvořilé žádosti (mohl byste mi prosím říci…?).

V angličtině se přítomný kondicionál tvoří pomocí pomocného slova would a slovesa v základním tvaru (infinitivu).

Pro tvoření minulého kondicionálu se používá minulý infinitiv, tj. konstrukce would have + příčestí trpné. V angličtině je nutné správně rozlišovat mezi minulým a přítomným kondicionálem.

Konjunktiv (z pozdně latinského modus coniunctivus, v překladu způsob sloužící k větné vazbě, z lat. coniungere – spojovat) či (v angličtině) subjunktiv).

Konjunktiv je slovesný způsob, který vyjadřuje zpravidla podmíněnost či hypotetičnost děje.

Vyjadřuje akce možné, pravděpodobné, hypotetické, žádoucí, obávané nebo potřebné (slouží tak k vyjádření postojové modality mluvčího). Je to způsob akcí myšlených, které se nemusí stát v žádném časovém bodě. Označuje především subjektivnost, pochybnosti či nejistotu sdělení.

Rozkazovací způsob či imperativ (z latinského imperativus) je slovesný způsob, jímž se vyjadřuje příkaz, požadavek či zákaz. V mnoha případech může znít použití rozkazovacího způsobu hrubě a nezdvořile. Rozkaz proto bývá mnohdy opisován zdvořilejší cestou skrze použití jiného způsobu.

Ve většině jazyků se rozkazovací způsob používá zejména ve 2. osobě, k níž se mluvčí obvykle obrací. V písmu se výpovědi obsahující rozkazovací způsob ukončují:

• vykřičníkem, jedná-li se o kategorický požadavek (Okamžitě odejdi!);
• v ostatních případech tečkou, jedná-li se zejména o zdvořilou žádost (Prosím, otevři okno.).

V angličtině se rozkazovací způsob 2. osoby (jednotného i množného čísla) shoduje s infinitivem (bez částice to):

• (to) do = dělat, do! = dělej! dělejte!
• V jiných osobách se opisuje vazbou se slovesem let (nechat) a předmětovým pádem osobního zájmena, nejčastěji v 1. osobě množného čísla:
• let us (= let's) go! = pojďme!

Příčestí (participium, z latinského participare – „mít účast“) je neurčitý jmenný tvar slovesa, který má v jazyce různé funkce:

• účast na tvorbě složených slovesných časů;
• účast na tvorbě trpného rodu;
• funkce přívlastku;
• alternativa k vedlejším větám (větné kondenzátory);
• a jiné.

Příčestí jsou často základem tvorby přídavných jmen (deverbální adjektiva), např. koupen - koupený, minul - minulý, a podstatných jmen (deverbální substantiva), zakoupen - zakoupení.