Časování neboli konjugacejje způsob ohýbání sloves. Změna jejich tvaru, nejčastěji pomocí koncovek a pomocných slov, slouží k vyjádření mluvnických slovesných kategorií, jako jsou osoba, číslo, čas, vid, rod a způsob, které se vztahují k ději či stavu, jež sloveso popisuje. Podle formy časování se slovesa rozdělují na různé třídy (v latině nazývané konjugace), kterým jsou přiřazeny vzory, podle nichž se slovesa v dané třídě časují.
Rozeznáváme slovesné tvary jednoduché (např. ich mache, ich machte) a složené (např. ich habe gemacht, ich werde machen).
Celkově má němčina 6 časů. Dva jsou jednoduché: přítomný (prézentum) a minulý (préteritum). Další čtyři časy jsou složené, tedy při jejich sestavování je nutné použít pomocné sloveso a infinitiv, příp. minulé příčestí slovesa významového. Mezi složené časy patří čas budoucí (futurum I), minulý složený (perfektum), předminulý (plusquamperfektum) a předbudoucí (futurum II).
Konjunktiv (z pozdně latinského modus coniunctivus) v překladu znamená způsob sloužící k větné vazbě (z lat. coniungere – spojovat). V angličtině se používá také termín subjunktiv.
Konjunktiv je slovesný způsob, který vyjadřuje zpravidla podmíněnost či hypotetičnost děje.
Vyjadřuje akce možné, pravděpodobné, hypotetické, žádoucí, obávané nebo potřebné (slouží tak k vyjádření postojové modality mluvčího). Tento způsob slouží k vyjádření imaginárních konceptů, které se ve skutečnosti nemusí nikdy realizovat. Označuje především subjektivnost, pochybnosti či nejistotu sdělení.
V němčině se rozlišuje konjunktiv I a konjunktiv II.
Konjunktiv I zahrnuje konjunktiv prézenta (např. er sei, er habe), konjunktiv futura a konjunktiv perfekta.
Konjunktiv I často vyjadřuje cizí mínění, z pohledu mluvčího mnohdy nevěrohodné (srovnejte indikativ prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause ist. – Říká, že nikdo není doma. X konjunktiv prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause sei. – Říká, že (prý) nikdo není doma.).
Konjunktiv II zahrnuje konjunktiv préterita (er wäre, er hätte) a konjunktiv plusquamperfekta.
... ...
Více informací
Konjunktiv I: Přítomný čas – Konjunktiv I: Präsens
ich
konzentriere
du
konzentrierest
er/sie/es
konzentriere
wir
konzentrieren
ihr
konzentrieret
sie/Sie
konzentrieren
Konjunktiv I: Minulý čas složený – Konjunktiv I: Perfekt
ich
habe konzentriert
du
habest konzentriert
er/sie/es
habe konzentriert
wir
haben konzentriert
ihr
habet konzentriert
sie/Sie
haben konzentriert
Konjunktiv I: Budoucí čas – Konjunktiv I: Futur I
ich
werde konzentrieren
du
werdest konzentrieren
er/sie/es
werde konzentrieren
wir
werden konzentrieren
ihr
werdet konzentrieren
sie/Sie
werden konzentrieren
Konjunktiv I: Předbudoucí čas – Konjunktiv I: Futur II
ich
werde konzentriert haben
du
werdest konzentriert haben
er/sie/es
werde konzentriert haben
wir
werden konzentriert haben
ihr
werdet konzentriert haben
sie/Sie
werden konzentriert haben
Konjunktiv II: Minulý čas jednoduchý – Konjunktiv II: Präteritum
ich
konzentrierte
du
konzentriertest
er/sie/es
konzentrierte
wir
konzentrierten
ihr
konzentriertet
sie/Sie
konzentrierten
Konjunktiv II: Předminulý čas – Konjunktiv II: Plusquamperfekt
ich
hätte konzentriert
du
hättest konzentriert
er/sie/es
hätte konzentriert
wir
hätten konzentriert
ihr
hättet konzentriert
sie/Sie
hätten konzentriert
Konjunktiv II: Budoucí čas – Konjunktiv II: Futur I
ich
würde konzentrieren
du
würdest konzentrieren
er/sie/es
würde konzentrieren
wir
würden konzentrieren
ihr
würdet konzentrieren
sie/Sie
würden konzentrieren
Konjunktiv II: Předbudoucí čas – Konjunktiv II: Futur II
ich
würde konzentriert haben
du
würdest konzentriert haben
er/sie/es
würde konzentriert haben
wir
würden konzentriert haben
ihr
würdet konzentriert haben
sie/Sie
würden konzentriert haben
Rozkazovací způsob (Imperativ) slovesa pravidelného slovesa [konzentrieren]
Rozkazovací způsob či imperativ (z latinského imperativus) je slovesný způsob, jímž se vyjadřuje příkaz, požadavek či zákaz. V mnoha případech může použití rozkazovacího způsobu znít hrubě a nezdvořile. Rozkaz proto bývá mnohdy opisován zdvořilejší formulací, kde je použit jiný způsob.
Příčestí (participium, z latinského participare – „mít účast“) je neurčitý jmenný tvar slovesa, který má v jazyce různé funkce:
podílí se na tvorbě složených slovesných časů,
podílí se na tvorbě trpného rodu,
má funkci přívlastku,
slouží jako alternativa k vedlejším větám (tzv. větné kondenzátory),
a další.
Příčestí jsou často základem tvorby přídavných jmen (tzv. deverbálních adjektiv), např. gekauft – gekauft(-e), verpasst – verpasst(-e), vergangen – vergangen(-e), ale i podstatných jmen (tzv. deverbálních substantiv), např. griff – der Griff.
