Časování neboli konjugacejje způsob ohýbání sloves. Změna jejich tvaru, nejčastěji pomocí koncovek a pomocných slov, slouží k vyjádření mluvnických slovesných kategorií, jako jsou osoba, číslo, čas, vid, rod a způsob, které se vztahují k ději či stavu, jež sloveso popisuje. Podle formy časování se slovesa rozdělují na různé třídy (v latině nazývané konjugace), kterým jsou přiřazeny vzory, podle nichž se slovesa v dané třídě časují.
Rozeznáváme slovesné tvary jednoduché (např. ich mache, ich machte) a složené (např. ich habe gemacht, ich werde machen).
Celkově má němčina 6 časů. Dva jsou jednoduché: přítomný (prézentum) a minulý (préteritum). Další čtyři časy jsou složené, tedy při jejich sestavování je nutné použít pomocné sloveso a infinitiv, příp. minulé příčestí slovesa významového. Mezi složené časy patří čas budoucí (futurum I), minulý složený (perfektum), předminulý (plusquamperfektum) a předbudoucí (futurum II).
Konjunktiv (z pozdně latinského modus coniunctivus) v překladu znamená způsob sloužící k větné vazbě (z lat. coniungere – spojovat). V angličtině se používá také termín subjunktiv.
Konjunktiv je slovesný způsob, který vyjadřuje zpravidla podmíněnost či hypotetičnost děje.
Vyjadřuje akce možné, pravděpodobné, hypotetické, žádoucí, obávané nebo potřebné (slouží tak k vyjádření postojové modality mluvčího). Tento způsob slouží k vyjádření imaginárních konceptů, které se ve skutečnosti nemusí nikdy realizovat. Označuje především subjektivnost, pochybnosti či nejistotu sdělení.
V němčině se rozlišuje konjunktiv I a konjunktiv II.
Konjunktiv I zahrnuje konjunktiv prézenta (např. er sei, er habe), konjunktiv futura a konjunktiv perfekta.
Konjunktiv I často vyjadřuje cizí mínění, z pohledu mluvčího mnohdy nevěrohodné (srovnejte indikativ prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause ist. – Říká, že nikdo není doma. X konjunktiv prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause sei. – Říká, že (prý) nikdo není doma.).
Konjunktiv II zahrnuje konjunktiv préterita (er wäre, er hätte) a konjunktiv plusquamperfekta.
... ...
Více informací
Konjunktiv I: Přítomný čas – Konjunktiv I: Präsens
ich
ordne an
du
ordnest an
er/sie/es
ordne an
wir
ordnen an
ihr
ordnet an
sie/Sie
ordnen an
Konjunktiv I: Minulý čas složený – Konjunktiv I: Perfekt
ich
habe angeordnet
du
habest angeordnet
er/sie/es
habe angeordnet
wir
haben angeordnet
ihr
habet angeordnet
sie/Sie
haben angeordnet
Konjunktiv I: Budoucí čas – Konjunktiv I: Futur I
ich
werde anordnen
du
werdest anordnen
er/sie/es
werde anordnen
wir
werden anordnen
ihr
werdet anordnen
sie/Sie
werden anordnen
Konjunktiv I: Předbudoucí čas – Konjunktiv I: Futur II
ich
werde angeordnet haben
du
werdest angeordnet haben
er/sie/es
werde angeordnet haben
wir
werden angeordnet haben
ihr
werdet angeordnet haben
sie/Sie
werden angeordnet haben
Konjunktiv II: Minulý čas jednoduchý – Konjunktiv II: Präteritum
ich
ordnete an
du
ordnetest an
er/sie/es
ordnete an
wir
ordneten an
ihr
ordnetet an
sie/Sie
ordneten an
Konjunktiv II: Předminulý čas – Konjunktiv II: Plusquamperfekt
ich
hätte angeordnet
du
hättest angeordnet
er/sie/es
hätte angeordnet
wir
hätten angeordnet
ihr
hättet angeordnet
sie/Sie
hätten angeordnet
Konjunktiv II: Budoucí čas – Konjunktiv II: Futur I
ich
würde anordnen
du
würdest anordnen
er/sie/es
würde anordnen
wir
würden anordnen
ihr
würdet anordnen
sie/Sie
würden anordnen
Konjunktiv II: Předbudoucí čas – Konjunktiv II: Futur II
ich
würde angeordnet haben
du
würdest angeordnet haben
er/sie/es
würde angeordnet haben
wir
würden angeordnet haben
ihr
würdet angeordnet haben
sie/Sie
würden angeordnet haben
Rozkazovací způsob (Imperativ) slovesa pravidelného slovesa [anordnen]
Rozkazovací způsob či imperativ (z latinského imperativus) je slovesný způsob, jímž se vyjadřuje příkaz, požadavek či zákaz. V mnoha případech může použití rozkazovacího způsobu znít hrubě a nezdvořile. Rozkaz proto bývá mnohdy opisován zdvořilejší formulací, kde je použit jiný způsob.
Příčestí (participium, z latinského participare – „mít účast“) je neurčitý jmenný tvar slovesa, který má v jazyce různé funkce:
podílí se na tvorbě složených slovesných časů,
podílí se na tvorbě trpného rodu,
má funkci přívlastku,
slouží jako alternativa k vedlejším větám (tzv. větné kondenzátory),
a další.
Příčestí jsou často základem tvorby přídavných jmen (tzv. deverbálních adjektiv), např. gekauft – gekauft(-e), verpasst – verpasst(-e), vergangen – vergangen(-e), ale i podstatných jmen (tzv. deverbálních substantiv), např. griff – der Griff.
