Časování neboli konjugacejje způsob ohýbání sloves. Změna jejich tvaru, nejčastěji pomocí koncovek a pomocných slov, slouží k vyjádření mluvnických slovesných kategorií, jako jsou osoba, číslo, čas, vid, rod a způsob, které se vztahují k ději či stavu, jež sloveso popisuje. Podle formy časování se slovesa rozdělují na různé třídy (v latině nazývané konjugace), kterým jsou přiřazeny vzory, podle nichž se slovesa v dané třídě časují.
Rozeznáváme slovesné tvary jednoduché (např. ich mache, ich machte) a složené (např. ich habe gemacht, ich werde machen).
Celkově má němčina 6 časů. Dva jsou jednoduché: přítomný (prézentum) a minulý (préteritum). Další čtyři časy jsou složené, tedy při jejich sestavování je nutné použít pomocné sloveso a infinitiv, příp. minulé příčestí slovesa významového. Mezi složené časy patří čas budoucí (futurum I), minulý složený (perfektum), předminulý (plusquamperfektum) a předbudoucí (futurum II).
Konjunktiv (z pozdně latinského modus coniunctivus) v překladu znamená způsob sloužící k větné vazbě (z lat. coniungere – spojovat). V angličtině se používá také termín subjunktiv.
Konjunktiv je slovesný způsob, který vyjadřuje zpravidla podmíněnost či hypotetičnost děje.
Vyjadřuje akce možné, pravděpodobné, hypotetické, žádoucí, obávané nebo potřebné (slouží tak k vyjádření postojové modality mluvčího). Tento způsob slouží k vyjádření imaginárních konceptů, které se ve skutečnosti nemusí nikdy realizovat. Označuje především subjektivnost, pochybnosti či nejistotu sdělení.
V němčině se rozlišuje konjunktiv I a konjunktiv II.
Konjunktiv I zahrnuje konjunktiv prézenta (např. er sei, er habe), konjunktiv futura a konjunktiv perfekta.
Konjunktiv I často vyjadřuje cizí mínění, z pohledu mluvčího mnohdy nevěrohodné (srovnejte indikativ prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause ist. – Říká, že nikdo není doma. X konjunktiv prézenta: Er sagt, dass niemand zu Hause sei. – Říká, že (prý) nikdo není doma.).
Konjunktiv II zahrnuje konjunktiv préterita (er wäre, er hätte) a konjunktiv plusquamperfekta.
... ...
Více informací
Konjunktiv I: Přítomný čas – Konjunktiv I: Präsens
ich
kläre auf
du
klärest auf
er/sie/es
kläre auf
wir
klären auf
ihr
kläret auf
sie/Sie
klären auf
Konjunktiv I: Minulý čas složený – Konjunktiv I: Perfekt
ich
habe aufgeklärt
du
habest aufgeklärt
er/sie/es
habe aufgeklärt
wir
haben aufgeklärt
ihr
habet aufgeklärt
sie/Sie
haben aufgeklärt
Konjunktiv I: Budoucí čas – Konjunktiv I: Futur I
ich
werde aufklären
du
werdest aufklären
er/sie/es
werde aufklären
wir
werden aufklären
ihr
werdet aufklären
sie/Sie
werden aufklären
Konjunktiv I: Předbudoucí čas – Konjunktiv I: Futur II
ich
werde aufgeklärt haben
du
werdest aufgeklärt haben
er/sie/es
werde aufgeklärt haben
wir
werden aufgeklärt haben
ihr
werdet aufgeklärt haben
sie/Sie
werden aufgeklärt haben
Konjunktiv II: Minulý čas jednoduchý – Konjunktiv II: Präteritum
ich
klärte auf
du
klärtest auf
er/sie/es
klärte auf
wir
klärten auf
ihr
klärtet auf
sie/Sie
klärten auf
Konjunktiv II: Předminulý čas – Konjunktiv II: Plusquamperfekt
ich
hätte aufgeklärt
du
hättest aufgeklärt
er/sie/es
hätte aufgeklärt
wir
hätten aufgeklärt
ihr
hättet aufgeklärt
sie/Sie
hätten aufgeklärt
Konjunktiv II: Budoucí čas – Konjunktiv II: Futur I
ich
würde aufklären
du
würdest aufklären
er/sie/es
würde aufklären
wir
würden aufklären
ihr
würdet aufklären
sie/Sie
würden aufklären
Konjunktiv II: Předbudoucí čas – Konjunktiv II: Futur II
ich
würde aufgeklärt haben
du
würdest aufgeklärt haben
er/sie/es
würde aufgeklärt haben
wir
würden aufgeklärt haben
ihr
würdet aufgeklärt haben
sie/Sie
würden aufgeklärt haben
Rozkazovací způsob (Imperativ) slovesa pravidelného slovesa [aufklären]
Rozkazovací způsob či imperativ (z latinského imperativus) je slovesný způsob, jímž se vyjadřuje příkaz, požadavek či zákaz. V mnoha případech může použití rozkazovacího způsobu znít hrubě a nezdvořile. Rozkaz proto bývá mnohdy opisován zdvořilejší formulací, kde je použit jiný způsob.
Příčestí (participium, z latinského participare – „mít účast“) je neurčitý jmenný tvar slovesa, který má v jazyce různé funkce:
podílí se na tvorbě složených slovesných časů,
podílí se na tvorbě trpného rodu,
má funkci přívlastku,
slouží jako alternativa k vedlejším větám (tzv. větné kondenzátory),
a další.
Příčestí jsou často základem tvorby přídavných jmen (tzv. deverbálních adjektiv), např. gekauft – gekauft(-e), verpasst – verpasst(-e), vergangen – vergangen(-e), ale i podstatných jmen (tzv. deverbálních substantiv), např. griff – der Griff.
